| Telegraf | ||||
| Lidé se odjakživa
snažili komunikovat na větší vzdálenosti než jim umožňoval
jejich vlastní hlas. Takovéto informace musely být přizpůsobeny
druhu přenosu, tj. kódovány. Přenos kódovaných zpráv na vzdálené
místo byl nazván telegrafie. Nejstarším způsobem
telegrafie byly zvukové signály (bubny - tamtamy) a optická
signalizace (oheň, kouř, vlajky, semafory, zrcadla).
Po objevení elektřiny bylo možno přenášet signály po drátě využitím elektrického obvodu. Nejprve se objevily elektrostatické telegrafní systémy. První předvedl Charles Morrison v roce 1753: z Leydenské lahve vedl dráty k 26 malým papírkům, na kterých byla napsána písmena. Přivedením elektrostatického náboje na určený papírek (písmeno) došlo k jeho pootočení do čitelné polohy. Podobné pokusy dělali i další následníci, ale zůstalo jen u těchto pokusů. Ze slepé uličky se telegraf dostal až tehdy, když roku 1820 Oersted zjistil, že kolem elektrického vodiče (drátu) vzniká elektromagnetické pole schopné otáčet ručičkou kompasu. Na tomto principu vznikl elektromagnet a další vývoj už byl "jen" otázkou dobrých nápadů. V roce 1832 se objevují první jehlové telegrafy (tehdy se říkalo galvanoměry). Jeden z nich předvádí v tomto roce v Německu i ruský technik a diplomat P. L. Šiling. Systém používá pěti jehlových ukazatelů k indikaci zvláštního kódu, jehož význam se pak hledá ve slovníku. V témže roce (1832) se vrací po studiu malby v Evropě domů do Spojených Států muž, jehož jméno mělo být napříště neodlučně spojeno s pojmem elektromagnetický telegraf. Ten muž se jmenoval Samuel F. B. Morse. Vracel se domů na poštovní lodi "Sully" a tam ho zastihla smutná zpráva o smrti jeho první ženy. Zpráva k němu putovala 14 dní. Tato událost a rozhovory s jedním z cestujících o nových elektromagnetických objevech v Evropě ho inspirovaly k prvním poznámkám o "Záznamovém elektromagnetickém telegrafu" a kódu z čárek a teček pro každý znak abecedy. O rok později už předvádí své první zařízení pro přenos signálů po drátě: na jednom konci zapíná vypínač a na druhém označuje papírovou pásku. Nicméně svůj první funkční telegraf sestrojil až v roce 1836 (nyní v Národním muzeu ve Washingtonu). Přístroj sestává se starého rámu na obraz upevněného ke stolu. Dále použil kola ze starých dřevěných hodin, která byla poháněna závažím a posouvala úzký proužek papíru. V té době se Šilling a ostatní tvůrci jehlových telegrafů snažili ze všech sil zjednodušit a vylepšit své přístroje, ale byla to bitva předem odsouzená k nezdaru. Jehličkové telegrafy byly "odsouzeny" k používání prakticky pouze na (anglické) železnici k řízení vlakové dopravy. Ale "vlak", který rozjel Morse, už se nedal zastavit: 20. června1840 dostává 49 letý Morse americký patent na "Záznamový elektrický telegraf" a "Telegrafní symboly", v roce 1844 se objevuje první telegrafní klíč, roku 1846 se objevují zvukové "terminály" (mimochodem v témže roce už existuje první telegrafní operátorka - Sarah G. Bagleyová), neboť poslouchat kód je "rychlejší" než ho číst. V roce 1849 se objevují již první klávesnice, které umožňují přenos skutečných písmen (!) a nikoliv kódů (New York - Philadelphia). Vylepšní doznala i morseovka, neboť některé kódy dělaly při přenosu potíže (C, O, R, Y a Z): byl zaveden tzv. mezinárodní (kontinentální) kód. Přenosové vzdálenosti se stále zvětšují: z několika kilometrů na desítky kilometrů. Kabely jsou vedeny "vzduchem", pod zemí i pod vodou. V roce 1852 je položen kabel přes kanál La Manche, roku 1858 je položen kabel přes Atlantik, ale vydržel jen 24 dní. Nový, trvalý kabel byl položen 28. června 1868. Vývoj telegrafu nekončí ani smrtí svého vynálezce, který umírá v necelých 82 letech v New Yorku 2. dubna 1872. Historie pokračuje, když roku 1888 Němec Heinrich Hertz objevuje radiové vlny a Ital Guglielmo Marconi roku 1894 zkouší svůj první bezdrátový přenos. Už v roce 1889 bezdrátový přenos zachraňuje potápějící se majákovou loď "East Goodwin", která vysílá slovo "pomoc". V dalších letech se vývoj zaměřuje zejména na "srdce" telegrafie, na klíč. Nejjednodušší telegrafní klíče mají tvar páky, která se střídavě stlačuje a uvolňuje v rytmu telegrafních značek. Ke zvýšení rychlosti vysílaných značek byly zavedeny poloautomatické mechanické klíče (bug). Nejznámější z nich "Vibroplex" vynalezl v roce 1904 Horace G. Martin. V různých pozdějších variantách se vyrábí dodnes. V roce 1906 byl přijat nový tísňový signál "SOS". O šest let později, 15. dubna 1912 ho zoufale vysílá do éteru telegrafista Titaniku, Jack Phillips . . Poslední kapitolu ve vývoji telegrafních klíčů tvoří tzv. automatické (elektronické) telegrafní klíče (elbug). To už se ale nad telegrafem jako takovým začínají "stahovat černé mraky": 30. května 1967 byla odeslána poslední telegrafní zpráva v Kanadě, své telegrafní stanice postupně ruší i ostatní státy. Nejdéle telegraf vydržel u mexické a středoamerické železnice. Ale v roce 1992 ruší telegraf i mexická vláda. se přestěhoval do muzeí a do sbírek nadšenců. Posledními držiteli tradic už zůstávají pouze radioamatéři: s jednoduchými a nenáročnými přístroji udržují mezi sebou spojení po celém světě. |
|
|||
| Text převzat se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | Obrázky převzaty se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | |||
