Saturn je tělesem, které
se všemi charakteristikami nejvíce blíží Jupiteru a proto se můžeme domnívat, že
pro něj platí většina poznatků vztahujících se k Jupiteru. Jde tedy o velmi
rozměrné, rychle rotující těleso s nízkou hustotou, s ještě větším zploštěním
než u Jupiteru (rovníkový průměr 119 000 km, polární pouze 107 500 km). Jeho
průměrná hustota je nižší než hustota vody a vůbec nejnižší ze všech planet
sluneční soustavy - pouze 0,7 g/cm2. Vzhledem k velké vzdálenosti od
Země patří již Saturn mezi velmi obtížně pozorovatelná tělesa. Zbarvení Saturnu
prokazuje světlejší tóny, takže množství jeho barevných látek je asi menší než
na Jupiteru. Pokud jde o složení, rozhodujícím prvkem je opět vodík s příměsí
helia v poměru, odpovídajícím poměru obou těchto prvků ve Slunci. Pokud jde o
vnitřní stavbu Saturnu, je k dispozici jen málo informací. Saturn také vyzařuje
asi 2,5krát více tepla, než kolik přijímá ze Slunce, má tedy vnitřní zdroj
energie.
PrstencePrstence Saturnu patří mezi
nejkrásnější útvary pozorovatelné dalekohledem. Až donedávna se soudilo, že jde
o útvar zcela unikátní, teprve objev prstenců Jupiteru a Uranu ukázal, že snad
jde o útvar ve světě obřích planet poměrně běžný nebo dokonce zákonitý.
Jsou
široké nejméně 65 000 km, zatímco jejich tloušťka je extrémně malá, zřejmě jen
několik set metrů. Jednotlivé části prstenců nejsou jednolitými útvary (jak se
to pozorováním dalekohledem zdá), ale skládají se ze stovek úzkých prstenců,
jejichž uspořádání připomíná drážky na gramofónové desce. Složení prstenců
zůstává zatím nejasné, ale určitě se jedná o množství drobných části,
obíhajících samostatně kolem planety.
Vznik prstenců také zatím není
objasněn. Nejrozšířenější byla hypotéza, že prstence vznikly rozpadem jednoho z
měsíců planety. Jinou možností je předpoklad, že prstence jsou pozůstatkem z dob
tvorby měsíců. Vlivem rušivých sil část hmoty nemohla zkondenzovat, zůstala
rozptýlená a během doby se zformovala do prstenců.
Měsíce
Zcela dominantní postavení má
Titan (5 800 km), větší než planeta Merkur a téměř stejně velký jako Mars. Má
poměrně rozsáhlou atmosféru. Podle poměrně husté atmosféry a možnosti skleníkové
hoefektu (vysoké teploty) se usuzovalo, že by Titan mohl být nositelem života.
Zatím však jde o příliš odvážnou spekulaci. Průměrná hustota Titanu dosahuje asi
2,1 g/cm3, což by mohlo znamenat, že Titan má křemičitanové a železné
jádro. Kolem jádra pak vrstvu "magmatu" z vody s vysokým obsahem rozpuštěného
amoniaku. Kůra bude pravděpodobně ledová, snad se zachyceným methanem a se
zmrzlými uhlovodíky z řady benzínů a dehtů. Je-li atmosféra skutečně rozsáhlá,
je možné, že kůra na některých místech roztává a vytvářejí se "oceány" kapalného
methanu; v hlubší vrstvě pak může být roztok amoniaku ve vodě. V každém případě
je Titan nesrovnatelný s kterýmkoli tělesem sluneční soustavy.
Autor: Jirka
geomail@email.cz